PŘÍBĚHY
ZPRAVODAJ - ZÁŘÍ 2026
MÁ CESTA ZA HUMÁNNÍ PEDAGOGIKOU
začala v roce 2004. Vlastně již dříve, ale vyprávět chci o tom, co se událo od podzimu v roce 2004, kdy jsem se poprvé dostal na stáž do školy M. P. Ščetinina do malé ruské vesničky Tekos na Severním Kavkazu (poblíž Gelendžiku). Jako mnozí jsem poprvé o této škole četl ve 3. dílu ze série knih Zvonící cedry Ruska od V. Megreho. O škole autorovi povídala sibiřská poustevnice Anastásie, se kterou se na své expedici údajně potkal. Kniha mě velmi oslovila a na jednom z prvních setkání čtenářů jsem se od její překladatelky Valentýny Lymarenko Novodarské dozvěděl, že její zakladatel M. P. Ščetinin zve české a slovenské učitele na 3měsíční stáž. Z mnoha zájemců jsem se vypravili v září 2004 do Ruska dva z ČR (já a Lada Fialová) a manželé Trochtovi ze Slovenska. Postupně se k nám přidávali i další zájemci. Např. v roce 2005 Martin Masílko, který je průvodcem ve filmu Ruská rodová škola Viliama Poltikoviče, jenž jste v jistou dobu mohli sledovat také v České televizi (https://www.csfd.cz/film/299279-ruska-rodova-skola/recenze/, vyrobila Maitrea a.s.).
Po návratu z dvouměsíčního pobytu ve škole jsem o ní vyprávěli na mnoha místech ČR. Naše povídání, stejně jako webové stránky, nesly název "Škola života". Aby na webu byly články také jiné než vlastní, přeložil jsem jeden z textů ze stránek lycea M. P. Ščetinina. Autorem byl Šalva Amonašvili. Tehdy jsem jej vůbec neznal. Ale již za pár let (v roce 2008) jsme ho navštívili v Moskvě, abychom jej požádali o souhlas s vydáním jedné z jeho knih. Do knihy vytvořila ilustrace Jitka Stojanová (https://www.jitkastojanova.cz/obrazy/). Ale na její vydání jsme tehdy nenašli vydavatele. Po letech knihu "oprašujeme" a v souvislosti s projektem o prezentaci humánní pedagogiky ČR v rámci mého studia Vyšší školy Amonašvili. V "době koronavirové" se 4. ročník tohoto několikaměsíčního studia konal v prvních 2 etapách distančně a až třetí etapa a zakončení studia proběhla v Gruzii v Bušeti.
v 60. letech minulého století sovětští inovátoři začali prakticky naplňovat své představy v podobě experimentálních škol. M. P. Ščetinin svou školu ve vesničce Tekos (vytvořenou jako třetí v pořadí) vybudoval z dřívějších kasáren. To byla jeho otevřená kniha života, do které umožňoval nahlédnout návštěvníkům i stážistům. Šalva Amonašvili napsal (a nadále píše) knih desítky. Tu, kterou dopsal v září 2004, zhruba v té době, kdy jsem se poprvé setkal s M. P. Ščetininem, jsme se rozhodli přeložit. Oba byli přáteli do smrti M. P. Ščetinina v listopadu 2019. Jeho srdce nevydrželo uzavření školy a byrokratické útoky ze strany státního aparátu.
Šalva Amonašvili se svou rodinou buduje již pár let na okraji malé kavkazské vesnice také vzdělávací středisko. To ožívá především v létě a nese označení Město Slunce (gruzínsky Mzianeti). Lyceum v Tekosu v jeho původní podobě se svými "pohrouženími" do integrovaných celků učiva, lekcemi tanců, zpěvů, bojových umění či stavěním školních prostor již asi nezažijete (na tomto místě dnes stojí Muzeum M. P. Ščetinina), ale společné prožití několika dnů dětí dospělých na vlnách humánní pedagogiky v Mzianeti je velmi povznášejících. Tak tedy: Děti, pojďme se učit létat!
Mario Večerek (leden 2022)
PŘÍBĚH O DLOUHÉ CESTĚ DO BUŠETI
Kde začít příběh, jak jsem se dostal do Bušeti? Vyprávění plné náhod a zázraků. Tehdy, když jsem se po návratu ze Ščetininovy školy v roce 2004 na jejich webu vzal k překladu náhodně vybraný článek o této škole? Napsal jej Šalva Amonašvili, kterého jsem v té době ještě neznal. I když jsem absolvoval pedagogické studium a věnoval se hodně alternativním školám. Nebo začít v době, když jsme se rozhodli s přáteli přeložit jednu z knih, kterou napsal? A nebo jak jsme Šalvu Amonašviliho v jeho bytě v Moskvě žádali o možnost knihu představit českým čtenářům? Někdy tehdy se v mém srdci objevila toužebná idea poznat ono místo s výhledem na hory, kde vznikla tato kniha. Na jejím konci je napsáno Bušeti, Gruzie 10. 9. 2004.
Začnu vyprávění necelé 2 roky dozadu, kdy jsme u čaje v Praze hovořili s tvůrcem cestopisných filmů Zdeňkem N. Bričkovským a kamarádem Pavlem Kraemerem. Bavili jsme se, že uděláme filmový portrét o Šalvě Amonašvilim, kterého v České republice lidé neznají, Netušili jsme však, že takový portrét již nedávno vznikl. Napsal jsem mu e-mail na adresu, kterou jsem měl z minulého setkání a čekal na odpověď. Nepodařilo se mi zkontaktovat ani jeho syna Paatu a navíc se začal světem šířit koronavirus a cestování se omezilo. Paradoxně tato světová krize mě však k cestě do Bušeti přiblížila. Začala Vyšší škola humánní pedagogiky, 2 etapy probíhaly distančně a já byl její žákem. Přihlásil jsem se i na další webináře a seznámil se s různými lektory. Třetí etapa kurzu má být již osobním setkáním v Gruzii. Již to bude zázrak, pokud se to podaří. Mnohé se mění v možnostech cestování skoro každý den. Ale mé odhodlání vypravit se v létě do Gruzie, zůstává. Blíží se den odletu. Zdeněk Bričkovský se rozhodl v této složité situaci nikam necestovat, Pavlovi Kraemerovi a jeho rodině posunuli let z Prahy o pár dní a nakonec zdravotní problémy mu let zcela znemožnily. V Praze mi nedokázali prodat lístek na noční spoj z Ostravy do Wroclawi a tak jsem do Prahy odjel již 2 dny napřed, abych se otestoval. To připomínalo situaci, když mi v roce 2004 nikdo na hlavním nádraží nedokázal podat informaci o vlaku do Adleru v Rusku.
Cestou do Tbilisi jsem ještě z Kutaisi navštívil Batumi, na moři však byly vysoké vlny a nedalo se koupat. A ráno 29. července jsem už byl v Tbilisi. Počasí bylo chladnější než u nás, avšak déšť jako v Praze před odletem. Z autobusu jedu metrem na ulici, kde mám domluvené ubytování. Avšak hospodářka dále nereaguje na zprávy, dokonce má vypnutý telefon. Sedím v kavárně a přes internet ruším rezervaci. Hledám něco jiného v této lokalitě, abych večer stihl vystoupení souboru gruzínských tanců Sukhishvili. Nacházím hotel za ještě nižší cenu a v něm mladého šéfa. Hádejte, jak se jmenoval? Šalva. Indície, že jsem zde správně.
Při mém putování se objevují různí pomáhající "andělé" - Olga Nekljudova, kurátorka naší Vyšší školy Amonašviliho, je jedním z nich. Řidiče mi domluví přímo před hotel. Za pár hodin se dopravím autem v Bušeti, malé vesničce pod kavkazskými horami. Stojím před jídelnou venku a čekám na večeři. Dívám se na hory - každý vrchol je označen dle Amonašviliho jménem jednoho z klasiků pedagogiky (ten nejvyšší nese název Komenský, vedle něj Ušinský a Suchomlinský). Otáčím se, z jídelny vychází Šalva Alexandrovič. S úsměvem se pozdravíme. Už vím, jaký pohled má na hory Kavkazu, když píše své knihy. Jsem na místě ve Městě slunce (Mzianeti).
Mario Večerek (červenec 2021)